Jak šel Honza do světa za prací

Znáte ty pohádky, kdy se úplně normální člověk vydá do světa, aby tam našel lásku, bohatství a to nejdůležitější, sebe sama? Teď o Vánocích jich běží spousta. Tenhle článek ale nebude pohádka. Bude o tom, jak jsem se dostal do světa a začal pracovat pro zahraničí. Dost lidí se mě totiž ptá, co vlastně dělám a jak jsem se k tomu dostal, takže… co že to vlastně dělám?Vznešeně řečeno, pracuji jako software developer (čti programátor) na volné noze a tvorbou nejrůznějších systémů usnadňuji svým klientům život. S programováním jsem začal v 15ti letech a kolem 18tého roku jsem si zřídil živnostenský list, abych si tím mohl přivydělávat při studiu. Od té doby uplynulo dalších 8 let a stále se živím tvorbou systémů. Stále mě baví učit se nové věci a snažím se neustále překonávat. Poslední léto jsem to proto opět posunul o laťku výš a dokázal, že i český Honza může najít skvělou práci v zahraničí.

Nejprve však pár důvodů, proč jít pracovat pro zahraničí. Tím hlavním budiž znalost jazyka. Pokud chcete umět anglicky, jděte pracovat do anglicky mluvící firmy. Když člověk musí, ten jazyk se prostě naučí. Stejně tak i ostatní vědomosti a schopnosti, kterých se za hranicemi naučíte mnohem více, než když celý život zůstanete doma za kamny. Práce pro zahraničí také vyžaduje spolehlivost, flexibilitu a profesionální přistup a to jsou vysoce ceněné schopnosti, které se hodí kdekoli. Třetím důvodem budiž lepší peníze, kde rozhodně neplatí, že člověk z Česka musí dostat český plat. Jako vždy, platí to, co se domluví. No a prostě je to cool, když se člověk odváží a najde si práci ve světě.

A jak to tedy bylo u mě? Celé to začalo v červnu, když nám vyhasl poslední projekt a nebyla práce. Soustředil jsem se proto na své věci a po jejich dokončení jsem pomalu začal hledat zahraniční firmu, která by dovolovala práci na dálku, měla dobrý plat (země vysoko na seznamu zde) a byla v Evropě nebo USA kvůli časovému posunu, technologiím a mentalitě. Kde takovou firmu hledat? Jsou zde například portály:

A ano, je tam i Facebook díky svým skupinám. Začátkem července jsem takhle napsal do firmy v Německu a v pondělí 11.7. jsem již měl domluvený páteční pohovor přes hangouty. Ten jsem absolvoval a nejspíše jsem se jim zalíbil. Tedy buď jsem se jim líbil já a moje reference a nebo byli zoufalí a v časové tísni. Zřejmě to bylo obojím, protože ještě ten samý den jsme byli domluveni na pondělním osobním setkání v Mnichově, kde si zkusíme celý týden spolupracovat. Nelíbila se jim ale má hodinovka, kterou jsem si před pohovrem vygooglil (average software developer salary in germany), trochu navýšil o seniorní pozici, snížil o práci na dálku a opět navýšil o práci na ičo. Domlouvili jsme se, že budu mít první měsíc o pár eur méně, a když budou spokojeni, navýší se to na původní hodnotu.

Tohle byl první těžký moment. Víkend trávím sezením u internetu, seznamuji se se všemi technologiemi, o kterých jsem na pohovoru slyšel poprvé a říkám si, jaké to asi bude nasednout do autobusu a vydat se pracovat do cizí země, celý den mluvit cizím jazykem a snažit se vyrovnat jinému pracovnímu režimu. Trochu bojuji i se strachem, ale nakonec se přemáhám a v neděli nasedám na vlak do Prahy, kde přesně 17.7.  pět minut před půlnocí přesedám na autobus do Mnichova a vyrážím tak do světa.

Cesta to byla douhá a nezáživná. Za ty roky cestování jsem se pořád ještě nenaučil spát v autobusu a tak přijíždím do Mnichova v 6 hodin ráno, ospalý a zničený cestou. A to ten den ještě ani pořádně nezačal. Ve firmě mám meeting až v 9 ráno a tak se chvíli toulám městem a čekám, až otevře první obchod s jídlem, abych nepřišel úplně hladový. Stejně tak i únavu řeším žvejkačkou a první plechovkou redbullu. Je půl deváté a já vyrážím do kanceláře na zadanou adresu.

Tam se seznamuji s pár lidmi a snažím se držet oči otevřené. Začínáme. Dostávám velkou spoustu nových informací o projektu, infrastruktuře, lidech a mých prvních úkolech. Stejně tak dostávám i projekt, který mám nastudovat, rozebrat a použít na svých úkolech. Jsou ctyři hodiny odpoledne a já vyčerpaně padám na klávesnici. Dál už to nedávám, loučím se a jdu na hotel, který mi firma spolu s cestou zaplatila. Není vůbec špatný, já už ale jen odpadám do postele a v šest večer vyčerpaně usínám.

Je úterý, 8 hodin ráno a já zrovna vstávám. Z okna mě vítá výhled na mnichovskou věž, na kterou musím vylézt, než odjedu!

Ráno si rychle kupuji jídlo na celý den a vyrážím do kanceláře, kde jsem jako jeden z prvních. Pouštím se proto do mé práce a vítám příchozí kolegy. Pak následuje práce, práce a zase práce. Pokaždé, když začínám nový projekt, naučím se spoustu nových věcí a práce v Mnichově nebyla žádnou výjimkou. Je 7 večer a v kanceláři stále ještě někteří pracují. Začíná mi docházet pravdivost obrázku s porovnáním jednotlivých zemí podle způsobu, jak řeší problémy:

Tedy alespoň pro Německo. Tam ti lidé doopravdy tvrdě dřou.

Další den se opakuje ten samý scénář, avšak večer už jsem provozuschopný a tak se jdu projít do olympijského parku, který za tu návštěvu rozhodně stojí. Všude plno mladých lidí, festivalů a různě tvarovaných budov. Mimo jiné, je tu i již zmíněná 300 metrů vysoká Mnichovská věž, z které je výhled na celý Mnichov.

A především také výhled na nádherný západ slunce nad Mnichovem.

Je středa večer, opět přicházím unavený na pokoj a usínám. Celý další den pracuji a snažím se nabrat co nejvíce vědomostí. Je totiž čtvrtek a já bookuji lístek na páteční půlnoční autobus zpátky do Prahy. Další den se opět snažím nabrat co nejvíce informací a v 6 odpoledne odcházíme z kanceláře s kolegou, který mě zve na večeři.

Něco se ale děje. Přestaly jezdit tramvaje i metro, a my proto jdeme jen do nedaleké restaurace. Po chvíli mi začnou lidé psát zprávy a volat. Stejně tak i kolegův telefon vyzvání o sto šest a tak se záhy dozvídáme, že se v Mnichově střílelo. Celé město je uzavřené a svět zaplavily zprávy o střelbě v nákupním centru. My dojídáme večeři a pěšky se vydáváme do centra, kde kolega bydlí. Tam se rozloučíme a já jdu pomalu na nádraží.

Atmosféra ve městě se změnila. Kolem projíždí každou chvíli policejní vozy, za nimi pak kolona sanitek a nad Mnichovem krouží vrtulníky.

Přes internet se snažím zjistit více informací a říkám si, že ani nevíme, v jak klidné době a na jak dobrém místě žijeme. Čím více cestuji, tím více si totiž uvědomuji, že právě Střední Evropa je to nejlepší místo pro život. Asi hodinu před půlnocí procházím kolem uzavřeného vlakového nádraží. Lidé před ním posedávají a v tichosti čekají, co se bude dít. Všude je spousta policajtů. Přicházím na autobusové nádraží a na mobil dostávám zprávu, že autobus bude vyjíždět až z letiště a do Mnichova vůbec nepojede. Na letiště se mám dostat pomocí nadzemky, která už ale 4 hodiny nejezdí. Infolinka je také plná. Tohle chlapci nepořešili. Přes internet proto hledám první přímý autobus do Čech, nařizuji si budíka a přespávám na nádraží s hromadou dalších cestujících.

Je sobota a já se kolem páté ráno probouzím, zřejmě vlivem šťouchnutí policajta, který prochází halu a budí všechny kolem. Posbírám všechny své věci a jdu se podívat na odjezdovou tabuli, kde nacházím autobus do Čech. Konečně!

U řidiče vystojím frontu a šťastně se dozvídám, že pro mě má místo. Kupuji si proto lístek a šťastně odjíždím domů do Čech. Takovýhle pracovní nábor se prostě nezapomíná.


Sice můj příběh ke konci nabral úplně jiný směr, stejně bych ale všem doporučil zkusit jít pracovat do zahraničí. Člověku to prostě hodně dá. A ať už bude každý mít ten svůj příbeh jakýkoli, vždycky to bude jednou z výjimečných životních kapitol, na kterou bude jednou rád vzpomínat.

2 komentáře

    1. S Mnichovem mam kontrakt cca do konce cervna a mam to jako uplny remote – takze jsem tam byl jen ten prvni tyden. Casem se tam ale jeste ukazu, protoze ty lidi i cele to mesto je uzasne a urcite si zaslouzi vice pozornosti :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *